Není čas na odpočinek

Přišla energická žena.

"Jsem v lázních poprvé. Prodělala jsem zápal plic, aniž bych se pořádně doléčila. Potřebuji si odpočinout. Dejte mě do pořádku, prosím… už nemůžu."

Poslouchala jsem ji a v duchu si říkala, jak zvláštní jsou někdy životní cesty.

V tu hodinu měla na mém lehátku ležet úplně jiná žena. Z jiného města. S jiným příběhem.

Jenže život občas poskládá věci jinak.

A já už dávno věřím, že některá setkání přicházejí přesně ve chvíli, kdy mají.

Nepátrám proč.

Jen je přijímám.

A znovu a znovu si potvrzuji, že ke mně ve správný okamžik přichází ta správná žena.

Chvíli jsme si povídaly.

Popíjely bylinkový čaj.

A když nastal ten správný čas, uložila jsem ji na lehátko.

Asi po deseti minutách usnula.

Nevím, co se jí zdálo.

Občas se lehce pohnula, jako by její tělo ještě něco zpracovávalo.

A pak postupně povolilo úplně.

Miluji ten okamžik.

Uvolněné rysy v obličeji.

Klidný dech.

Blažený úsměv.

To je ono, pomyslela jsem si.

A v duchu jí přála hluboký odpočinek.

Po dvou hodinách se mi ji ani nechtělo budit.

Cítila jsem, že právě teď pro ni běží něco důležitého.

Nechala jsem ticho ještě chvíli doznít.

Pak jsem ji jemně pohladila po tváři.

Pomalu otevřela oči.

Chvíli jen tak ležela.

A potom řekla:

"Nevím, co jste se mnou udělala, ale takový odpočinek jsem ještě nezažila. A to mám několikrát projetý celý svět."

Usmála jsem se.

A ona pokračovala:

"Víte, já jedu pořád na dvě stě procent. A tělo mi to začíná dávat najevo."

Těm slovům jsem rozuměla až příliš dobře.

Sama jsem si prošla obdobím, kdy mě pracovní nasazení dovedlo až na samotnou hranici.

A vím, jak důležité je začít zpomalovat dřív, než nás život zastaví sám.

Když odcházela, nebyla to ta energická žena, která ráno vstoupila do salonu.

Viděla jsem před sebou ženu, která si na chvíli dovolila odložit všechnu sílu, výkon a odpovědnost.

Ženu, která si připomněla, že nemusí být pořád silná.

Že nejsme stroje.

Že život není jen o dvousetprocentním nasazení.

A že odpočinek není odměna.

Je to potřeba.

Loučily jsme se objetím.

A ona tiše řekla:

"Proto jsem si sem vlastně přijela."

Děkuji.

A já znovu pocítila vděčnost za svoji práci.

Děkuji za to, že můžu. 🤍